PROJEKT K 35. VÝROČÍ STUDENTSKÉ DEMONSTRACE 17.11.1989
Představujeme lidi za projektem Blaničtí rytíři. Kontakt na nás: blanicti.rytiri@pemc.eu
Neela Winkelmannová
konzultantka a terapeutka
Jako každý rok jdu vloni 17. listopadu večer zapálit svíčku na Národní. Skláním se k zasklenému podloubí a dívám se na visící zrnité fotografii - pokolikáté už - do tváře Martina Č., spolužáka z gymnázia. To je kluk od nás ze třídy, byla jsem tady taky v tom kotli, říkám mladé rodině vedle mě. Vtom se u nás zjeví moje dvojnice. Máme stejné oblečení, jsme stejně vysoké, stejný ročník, obě jsme tu byly, akorát, že ona je blondýnka, studovala VŠE a já přírodovědu. Vyprávíme, lidi se shlukují a říkají, že mají husí kůži. Další den se najdu na fotce z kotle na idnesu, kterou neznám. Píšu do idnesu, jestli nechtějí zorganizovat na příští rok setkání nás, co jsme byli 17.11.1989 obklíčení a zmlácení. Odepisují, že ne. V ÚSTRu mi sdělí, že na to nemají kapacitu. Tak já to tedy svolám, rozhoduju se. Shromáždění nás z kotle na Národní, po 35 letech. Představuju si, jak se tady sejdeme, postojíme a budeme chvíli mlčet. V úctě a s láskou k sobě samým a jeden k druhému. Jaký to bude pocit. Blaničtí rytíři! A sepíšem, co si pamatujem, než vzpomínky vyblednou. Volám Mileně. Byla taky v kotli, zlomili jí tam žebro.
Milena Johnová
konzultantka a lektorka
Ze 17. listopadu mi v paměti zůstaly jen útržky. Jedinou jasnou vzpomínkou je obraz potemnělé ulice, kterou se pryč z Národní trousí zamlklé postavy, a já jsem jedna z nich. Bydlela jsem tehdy na koleji ve Voršilské, kde jsme se pak sešli u někoho v pokoji, abychom nebyli po tom šíleném zážitku sami. Na Národní třídu chodím 17. listopadu pravidelně, ale nikdy jsem tam nebyla s někým, kdo tam byl v roce 1989. Vlastně donedávna bych ani nevěděla, komu zavolat, protože se mi z hlavy vypařilo, s kým jsem tehdy šla, a s kým jsem pak, když bylo po všem, pila na koleji teplý čaj na zahřátí. Neelin nápad svolat lidi, kteří tehdy zůstali v kotli, se mi okamžitě zdál skvělý. Věřím, že mi ostatní účastníci pomohou oživit paměť včetně pocitu sounáležitosti, odvahy a naděje v těžkých časech. A věřím, že takové připomenutí má i širší význam.
Jiří František Potužník
nezávislý publicista a dokumentarista
17. 11. 1989 na Národní třídu došel s několika spolužáky z fakulty žurnalistiky UK a jeden z nich dostal nápad jít až dopředu, aby byli co nejblíž policejním zátarasům a co nejlépe viděli. Krátce se s jedním policistou pokoušel hovořit, ale marně – alespoň soudě dle zásahu, který následoval. Díky změně režimu však dostudoval a pracoval patnáct let jako zahraniční zpravodaj a investigativní reportér České televize, poté patnáct let v diplomacii jako mluvčí prvního předsednictví ČR v EU a dvojnásobný velvyslanec pro EXPO. Průběžně se věnuje dokumentární tvorbě a doplňování bílých míst českých dějin – s režisérem Romanem Vávrou, který byl 17. 11. 1989 na Národní třídě nedaleko něj, například vypátrali okolnosti dosud neznámé letecké záchranné mise pro židovské děti z ledna 1939. 35 let po Sametové revoluci se mu zalíbil nápad pospojovat a konfrontovat dostupná svědectví a dokumenty a pokusit se najít méně známé či neznámé souvislosti, které jí předcházely, a které následovaly.
Martin Špolc
předseda PAK48
Martin Špolc je předsedou Pražského akademického klubu 48. Spolek připomíná studenty z února 1948, kteří se jako jedni z mála v tisícovém průvodu na Hrad postavili nastupující totalitě. Jako příslušník „porevoluční generace“ měl události 17. listopadu donedávna za dostatečně zmapované, o to více ho překvapila existence nových, dosud neanalyzovaných fotografií. „Po 35 letech cítím morální povinnost poděkovat tehdejším účastníkům, kteří byli brutálně zmláceni a stali se tak „rozbuškou“ k sametové revoluci. Jejich svědectví přispějí k tomu, abychom skládačku všech faktografických důkazů, výpovědí, vyšetřování a knižních rozhovorů poskládali dohromady a veřejnosti představili ucelený pravdivý obraz, co se tehdy přesně stalo. Věřím, že se nám podaří objasnit i ty poslední, dosud nezodpovězené otázky.“
Pavla Růžková
projektová manažerka
Jsem projektová manažerka s dlouholetou praxí a nadšením pro výzkum. Projekt Blaničtí rytíři mě oslovil svou snahou přinést nové pohledy na události z listopadu 1989. Sama jsem tenkrát nebyla v Praze, musela jsem jet domů, ale o to víc mě zajímá, jak komunistická propaganda ovlivnila tehdejší dění a rozhodnutí lidí. Je docela zajímavé, že nejen já, ale i další studenti dostali od rodičů předem nařízeno, že mají právě na ten víkend kolem 17. listopadu jet domů z Prahy, což mě nutí k zamyšlení nad manipulací té doby. V současné době, kdy jsou dezinformace opět aktuálním tématem, je důležité se podívat zpět a porozumět minulosti. Podporuji tento projekt organizačně a vkládám do něj své zkušenosti a znalosti z oblasti projektového managementu. Věřím, že setkání, vzájemné vyprávění, profesionálně vedený sběr a zejména uchování vzpomínek lidí, kteří byli v kotli, může přinést cenné svědectví a přispět k lepšímu porozumění událostem té doby. Podporuji projekt také proto, že vzdává zvláštní hold těm statečným lidem z kotle, kteří to nevzdali, neutekli a pomohli nás tím razantně se odříznout od komunismu i za cenu jejich fyzických nebo psychických zranění.
Jan Kalous
historik
Absolvent oboru historie – politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zaměstnanec Ústavu pamäti národa a Ústavu pro studium totalitních režimů. Zajímá se především o dějiny Československa v letech 1945-1989 se zaměřením na bezpečnostní aparát. Publikoval řadu studií, nejvýznamnější z nich jsou o číhošťském případu, o vytváření bezpečnostního aparátu po skončení druhé světové války, o politických procesech v ČSR, o událostech let 1968-1969 a o zásazích komunistického režimu do sportu. Je autorem monografií Instruktážní skupina StB v lednu a únoru 1950 – zákulisí případu Číhošť (2001); Číhošťský případ (2008); Štěpán Plaček. Život zpravodajského fanatika ve službách KSČ (2010) a spoluautorem monografie Demonstrace v Československu v srpnu 1969 a jejich potlačení (2013). Je jedním z autorů biografických slovníků – Biografický slovník představitelů ministerstva vnitra v letech 1948-1989. Ministři a jejich náměstci (2010) a Biografický slovník náčelníků operativních správ Státní bezpečnosti v letech 1953-1989 (2017).
Igor Chromý
krajinný inženýr, amatérský badatel
V roce 1989 byl studentem 3. ročníku VŠZ Praha. Na základě své návštěvy památného fóra na Ořechovce, kde jej zaujala pozvánka "Vezměte s sebou květinu!" na 17.11.89, se zúčastnil celé této akce od Albertova až po sevření do kleští na Národní. Ven ze vřavy se dostal spolu s přítelkyní kolem podloubí směrem do Mikulandské ulice, přičemž schytal pouze dvě rány pendrekem. Jak sám říká, během stávky byl pouhým "dělníkem revoluce", což obnášelo výjezdy na "venkov", roznášení a vylepování letáků, noční hlídky v ulicích Prahy, včetně podání písemné výpovědi - popisu masakru na Národní. V roce 2019 byl hlavním spoluautorem venkovní panelové výstavy městského Muzea umění a designu Benešov "Tenkrát před 30 lety". Zároveň publikoval 3 autorské texty k výročí - kalendárium r. 1989, popis dění 17.11.89 s nastíněním roční předehry, ale i osobní výpověď o zážitku ze zákroku na Národní třídě. Řadu let působí jako nezávislý v komunální politice - v letech 2018-2022 člen ZM, poté nadále až dosud v odborných komisích rady a v kontrolním výboru zastupitelstva Benešova. Jelikož pokládá mnoho okolností kolem listopadového převratu včetně zásahu na Národní i po mnoha letech, komisích a šetřeních za ne zcela vyjasněné, ba dokonce snad i mnohdy mnohými zmanipulované a zamlžené, tím pohříchu v budoucnu dále manipulovatelné, s nadšením uvítal slibný projekt Blaničtí rytíři 1989.